Dívka seděla v autě, lehce napjatá, s úzkostným pohledem. Jeli k rodičům jejího přítele. První setkání. První krok k životu, o kterém zatím věděla tak málo. Silnice byla zahalená mlhou.
— Zastavím se pro kávu, — řekl chlapec. — Cesta je dlouhá.
Zastavil u malého kiosku u silnice a vystoupil z auta. Dívka zůstala uvnitř a sledovala, jak mizí za dveřmi. Ticho. 😱 😨 😱
Najednou někdo zaklepal na okno. Dívka sebou trhla.
Vedle auta stál starší muž. Jeho oči byly hluboké, nepřirozeně klidné. Lehce stáhla okénko.
— Jedeš k nim, — řekl stařec, ne jako otázku, ale jako konstatování.
Nestihla odpovědět.
Stařec jí podal malou cívku omotanou tmavě červenou nití.
— Přečti si to, než vstoupíš dovnitř.
— Kdo jste?.. — zašeptala dívka.
Ale stařec už odcházel. Mlha ho pohltila, jako by nikdy neexistoval.
Dívka cívku otevřela. Zachvátil ji strach; všechno se zdálo tajemné. Tady je to, co uvnitř našla. Pokračování čtěte v prvním komentáři. 👇 👇 👇
Uvnitř byl zažloutlý list papíru.
„Tato rodina si nikdy neudržela své snachy.
1903 — zmizení.
1927 — šílenství.
1954 — sebevražda.
1989 — neznámá nemoc.
A poslední… ještě nebyla napsána.“
Dole na listu stálo:
„Jestli tohle čteš, už si tě vybrali.“
Dveře auta se otevřely. Chlapec se vrátil se dvěma kelímky kávy v rukou.
— Je ti zima, že? — řekl s úsměvem.
Dívka rychle složila list.
— Ne… všechno je v pořádku.
Auto se znovu rozjelo.
Brzy se v dálce objevil dům. V oknech svítilo světlo. Dveře se otevřely, i když nikdo nevyšel ven. Dívka se znovu podívala na list. Poslední řádek se změnil.
„2026 — už je uvnitř.“
Pomalu zvedla oči. Někdo ji pozoroval z okna domu. A v tom pohledu bylo poznání. Ne takové, jaké bývá při prvním setkání… ale takové, které přichází po dlouhém čekání.
