Na fotografii jsem byla já, když jsem byla malá. Nechápala, jak se sem mohla dostat. Na otevřeném notebooku na stole bylo otevřeno několik stránek s informacemi shromážděnými o různých zaměstnancích. Bylo zřejmé, že ředitel měl ve zvyku studovat lidi předem, ještě než je zaměstnal.
Brzy však pozornost dívky přitáhl jiný list. Byl to seznam sekretářek. Vedle jmen byly uvedeny doby: týden, dva měsíce, někdy jen poznámka „propuštěna“. Na posledním řádku už bylo uvedeno její jméno.
Dívka pochopila, že sekretářky zde nezůstávají dlouho. Zdálo se, že lidé vždy příliš pozdě pochopí, jakou práci přijali.
A pro ni tato práce teprve začínala…
Ředitel vstoupil do místnosti a všiml si, že dívka už to všechno viděla. Chvíli mlčela a pak mu ukázala fotografii.
— Promiňte… ale tohle je moje fotografie. Jak se dostala na váš stůl?
Ředitel chvíli mlčel, pak se pomalu posadil do svého křesla.
— Upřímně řečeno… věděl jsem, že ji jednou uvidíš.
Dívka byla zmatená. Ředitel si sedl za stůl a řekl:
— Ale tady nikdo nepracuje dlouho.
— Proč?
Ředitel se lehce usmál.
— Protože lidé obvykle příliš pozdě pochopí, jakou práci přijali.
Srdce dívky začalo bít rychleji.
— A jaká je to práce?
Ředitel zavřel notebook.
— Dozvíš se to dnes večer… až tu poprvé zůstaneš po pracovní době.
Pokračování čtěte v prvním komentáři — tady je to, co se ukázalo 👇👇👇
Večer, když už všichni odešli z kanceláře, byla budova téměř prázdná. V chodbách panovalo ticho, bylo slyšet jen tichý šum klimatizace.
Ředitel seděl za svým stolem, zatímco dívka stála a dívala se na seznam bývalých sekretářek. Týden, dva měsíce… pak „propuštěna“.
Ředitel klidně zavřel notebook.
— Už jsi všechno viděla, řekl. Alespoň teď chápeš, proč tu lidé nezůstávají dlouho.
Dívka chvíli mlčela. Její pohled znovu padl na seznam. Pak pomalu vzala list a pozorně se podívala na jména. Najednou se její tvář změnila.
— Ony… řekla tiše. Ony „neodešly“.
Ředitel tomu nerozuměl. Dívka otočila list k němu a ukázala prstem na jedno jméno.
— To je moje kamarádka z univerzity. Před třemi měsíci mi řekla, že si našla dobrou práci… a pak prostě zmizela.
Těžké ticho zaplnilo místnost. Dívka rychle vzala svou tašku.
— Myslím, že jsem pochopila dost.
Zamířila ke dveřím.
Ředitel nic neřekl. Jen ji sledoval.
Dívka vyšla z kanceláře, rychle prošla chodbou, seběhla po schodech a vyšla z budovy. Venku byl chladný vzduch. Na okamžik se zastavila, zhluboka se nadechla a pak odešla. O několik minut později zazvonil řediteli telefon.
Podíval se na displej a odpověděl.
— Ano, řekl klidně. Už odešla.
Někdo něco řekl na druhém konci linky. Ředitel se na chvíli podíval z okna na temnou ulici. Pak odpověděl:
— Dobře. Sledujte ji.
Po několika sekundách dodal:
— Stejně jako ty předchozí… ať prostě zmizí.
